Vycházky

V rovinaté oblasti dnešního Smíchova vznikla ve středověku dvě dobře patrná sídelní ohniska. Na severu osada Újezd, jejíž jižní část s původně románským kostelem sv. Jakuba, zůstala po vybudování nového opevnění Karlem IV. v letech 1360-1362 před branami Malé Strany. Na jihu osada, která vznikla v roce 1386 rozparcelováním části pozemků kartuziánského kláštera Zahrada Panny Marie. První kartouza v Čechách byla založena v roce 1342 Janem Lucemburským a až do roku 1419 byla významným kulturním centrem. Ve středověku zemědělsky využívaná krajina se od konce 16. století stala velmi oblíbeným místem zakládání okrasných zahrad. I další vývoj je zajímavý.

Krásu letohrádků vystřídaly v 1. pol. 19. století komíny manufaktur a továren, aby na jeho konci ustoupily blokové zástavbě přepychových nájemních domů. My se tentokrát projdeme Kinského třídou /Štefánikova/ a jejím okolím. Řekneme si také, kdo byl Antonín Pařík a kdo vyjel Škodou – Popular na Sněžku.

Vznik Královské zahrady výrazně přispěl k přerodu Pražského hradu ze středověkého hradního komplexu v renesanční sídlo členů panovnické rodiny. Vycházku zahájíme u Královského letohrádku, nejpůsobivější pražské renesanční stavby, kde si připomeneme dobu vlády zakladatele zahrady Ferdinanda I. Habsburského a jeho šťastné manželství s Annou Jagellonskou, jejíž jméno se s letohrádkem rovněž spojuje. Při procházce zahradou a zastavení u další půvabné renesanční budovy – Míčovny – se vrátíme do doby pořádání zahradních slavností a her, jejichž organizaci se osobně věnoval syn Ferdinanda I. a Anny, arcivévoda Ferdinand, který v Čechách dvacet let zastupoval zájmy habsburského rodu. Zahradu ale navštěvovali členové panovnických rodin i v nedávné minulosti, kdy do Prahy přijížděli jako hosté prezidenta Václava Havla. Půjdeme tedy i po stopách dnešního britského krále Karla III., který si zahradu prohlédl ještě jako princ z Walesu, či bývalého španělského krále Juana Carlose a královny Sofie.

Do dějin zahrady se zapsali i českoslovenští komunističtí prezidenti, kteří obývali prezidentský byt v další z budov, které v zahradě vznikly – v té době byla ovšem zahrada pro návštěvníky zpravidla uzavřena. Do programu vycházky proto zahrneme i zmínku o bydlení prezidentů v hradním areálu.

Neopomeneme ani skleníky, v nichž se dodnes pěstují překrásné květiny pro výzdobu hradních prostor.

Přes Jelení příkop se otvírá výhled na severní opevnění hradu a tamní věže, které v minulosti sloužily i jako vězení. Vzpomínku proto věnujeme i několika osobnostem, které byly v této části Hradu internovány – nebyl to jen rytíř Dalibor, kterého prý „nouze naučila housti“.

Na stráních nad Smíchovem bývávaly od středověku vinice. Na nich v 16. století vznikaly jednoduché stavby pro ochranu viničních lisů, ze kterých se postupně přestavbami vyvinuly usedlosti. Ty sloužily nejdříve skutečně ke kontrole a ochraně vinice, ale brzy se některé z nich začaly proměňovat v letní obydlí. Třicetiletá válka v 17. století a následně v 18. století války o dědictví rakouské a sedmiletá válka vinice a viniční usedlosti velmi poškodily a v některých případech přímo zlikvidovaly. U zbývajících se během 18. a 1. poloviny 19. st. změnilo zaměření, přibyly hospodářské budovy, některé začaly sloužit jako hostince a jiné jako cihelny. Dneska už jich můžeme najít jen zlomek. Přelom 19. a 20. století znamenal parcelaci bývalých viničních pozemků a usedlosti vystřídaly luxusní vily. To se následně ještě zvýraznilo v období po 1. světové válce.

My na vycházce uvidíme přestavěné usedlosti Malvazinku a Santošku, vily od Františka Zelenky, Otakara Chodounského a Josefa Karla Říhy, ale i ukázku malebného zahradního města pro nižší střední vrstvu.

Na stráních nad Smíchovem bývávaly od středověku vinice. Na nich v 16. století vznikaly jednoduché stavby pro ochranu viničních lisů, ze kterých se postupně přestavbami vyvinuly usedlosti. Ty sloužily nejdříve skutečně ke kontrole a ochraně vinice, ale brzy se některé z nich začaly proměňovat v letní obydlí. Třicetiletá válka v 17. století a následně v 18. století války o dědictví rakouské a sedmiletá válka vinice a viniční usedlosti velmi poškodily a v některých případech přímo zlikvidovaly. U zbývajících se během 18. a 1. poloviny 19. st. změnilo zaměření, přibyly hospodářské budovy, některé začaly sloužit jako hostince a jiné jako cihelny. Dneska už jich můžeme najít jen zlomek. Přelom 19. a 20. století znamenal parcelaci bývalých viničních pozemků a usedlosti vystřídaly luxusní vily. To se následně ještě zvýraznilo v období po 1. světové válce. My na vycházce uvidíme přestavěnou usedlost Cihlářku a Nikolajku, ale především vily od Jana Gillara, Františka Zelenky, Ernsta Wiesnera a Winternitzovu vilu od Adolfa Loose.

V poslední čtvrtině 19. st. začala v dosahu Prahy vznikat letoviska, tedy vilové osady sloužící k odpočinku rodin převážně vyšší střední vrstvy. Vliv na to měl nejen překotný průběh industrializace, který působil na zhoršování podmínek života v samotném městě, ale také emancipace a vzrůstající sebevědomí právě střední vrstvy. Předpokladem pro vznik letoviska byla dopravní dostupnost. Tu zajistil rozvoj železniční sítě, která sehrála výraznou roli právě jihozápadně od Prahy v oblasti dolní Berounky. Zde ve Všenorech vzniklo druhé nejstarší letovisko v blízkosti hlavního města. Zakrátko se připojily Dobřichovice.

Nad nádražím na pravém břehu řeky v lokalitě zvané Brunšov začaly letní vily vznikat v 80. letech 19. století. Zajímavostí je, že od počátku byly budovány podle přísného regulačního plánu z roku 1888. Na půdorysu je to dodnes dobře patrné. Pro život vilařů bylo důležité založení okrašlovacích spolků, které dohlížely na stavební činnost, rozhodovaly o tom, kdo a kde může vilu stavět. Dbaly na úpravu cest a okolí, organizovaly společenskou zábavu, často provozovaly sportoviště. V Dobřichovicích byl spolek založen roku 1895.

My si na vycházce projdeme nejstarší část letoviska. Uvidíme díla Osvalda Polívky, Kamila Hilberta i řady dalších, dnes již méně známých stavitelů. Zjistíme, že mezi obyvatele vil patřil např. Maurice Pellé, Hynek Puc, F. X. Šalda.