Kupoli chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně si vybaví snad každý pražský turista a není divu, že její zobrazení se probojovalo na špičku mezi dárkovými předměty s pražskou tématikou. Ne všichni ale vědí, že štíhlá věž v těsném sousedství kostela měla od samého počátku jiného majitele i jiný účel.

Na místě dnešního jezuitského komplexu ve středu Malostranského náměstí stávala malostranská radnice, dva kostely (sv. Václava a sv. Mikuláše) obklopené hřbitůvky, 15 měšťanských domů, 3 domy zádušní a malostranská zvonice. Začátkem stavebního působení jezuitů bylo rozhodnutím císaře Ferdinanda, vítěze bitvy na Bílého hoře, který jim farní kostel sv. Mikuláše spolu s farním domem a domy zádušními odevzdal. Dalších 15 domů museli jezuité vykoupit, což bylo nákladné i pomalé z důvodu jak nedostatku prostředků, tak z důvodu odporu, který jejich počínání kladli malostranští radní. Pohnutky radních byly možná náboženské, ale zcela jistě ekonomické. Daně z měšťanských domů plynuly do malostranské pokladny, ale šlechtické paláce nebo církevní majetek do městské pokladny ničeho nepřinášel.

Teprve v roce 1654 uzavřeli jezuité s představiteli Malé Strany dohodu o vyměření staveniště. Jednou z podmínek malostranských byla výstavba nové zvonice, jako náhrady za původní, o kterou v důsledku jezuitské výstavby přišli.  Zvonice měla sloužit zároveň jako hláska – hlásná věž s bytem hlásného. Mistrovsky vytvořená věž byla dokončena roku 1752 a od té doby tvoří dominantu jihozápadního nároží kostela. Tím, jak každé patro směrem k vrcholu ustupuje  a věž se zužuje, vzniká dojem, že zvonice sousední kupoli převyšuje. Není tomu tak, mají shodnou výšku 79 metrů. Autor plánů není zcela jistý, byť je za něho většinou považován Anselmo Lurago, někdy bývá uveden také K. I. Dientzenhofer.

Pro další osudy věže byl důležitý spor města s jezuity o vlastnictví, které město vyhrálo. Jako hláska začala být zvonice využívána od roku 1755. Do věže byly osazeny hodiny a nad vchod umístěn malostranský městský znak v rokokové kartuši. Jen jediný z původních pěti zvonů přečkal rekvírování zvonů za první a druhé světové války – zvon Mikuláš odlitý Bríkcím ze slavného kovolijeckého rodu „z Cimperka“. Původní hodinový stroj se nezachoval, byl zničen při požáru zvonice v roce 1925, který vznikl neopatrností dělníků při její opravě, a nahrazen elektrickým.

Práce hlásného sestávala z povinnosti ohlašovat nebezpečí požáru, povodně nebo blížícího se nepřátelského vojska. Ve směru nebezpečí vyvěšoval červený prapor nebo v noci lucernu a zvonil na věžní zvony. Za to byl placen obcí. Činnost hlásného na svatomikulášské městské věži skončila roku 1891, kdy začal být používám požární telegraf. Hlásný se ale ještě nestěhoval, protože zůstával ve věži jako údržbář hodin zodpovědný za natahování, mazání i čištění stroje. Byt hlásného doznával v průběhu času úprav, nic se neměnilo na tom, že do prvního obytného patra – kuchyně bylo nutné vystoupat z ulice plných jedno sto dvanáct schodů.  Ložnice a pokojík byl situován ještě jedno patro výše.

Zcela specifické, ale typické využití získala věž v 60. letech. Zcela nahoře, ve střeše s oválnými okny, byla umístěna pozorovatelna Státní bezpečnosti s názvem „Kajka“. Pověření soudruzi odtud skvěle viděli na velvyslanectví Spojených států amerických, Spolkové republiky Německo i Velké Británie.  Věž je přístupná veřejnosti. Autentické vybavení pozorovatelny bylo již nahrazeno moderní expozicí, za shlédnutí stojí i pokus o rekonstrukci bytu hlásného.