Historie.
Dnešní Německá ambsáda je dílem skvělého barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho (Veltrusy, Kuks, Lichtenštejnský a Kaiserštejnský palác na MS). Stavba vzniká na objednávku tehdejšího dvorního mincmistra hraběte Karla Přehořovského z Kvasejovic v letech 1703-07, který se tím však finančně vyčerpal a majetek byl nucen prodat v dražbě v roce 1713. Vystřídalo se zde několik vlastníků až se palác nakonec dostal jako věno v roce 1753 do rodiny Lobkoviců. Dalších 175 let až do roku 1927 dům vlastnila hořínsko-mělnická větěv rodiny a poté ho prodala československému státu. Dnešní podoba vychází z úprav po požáru v roce 1769, kdy bylo přistavěno horní patro opět dalším výborných architektem Ignácem Palliardim.
V následujících letech zde sídlila Masarykova dělnická akademie, Archeologický ústav, Památkový ústav a Slovanský ústav. Po roce 1945 zde zahájila svou činnost Vysoká škola politická a od roku 1949 zde sídlilo i několik let čínské velvyslanectví. V roce 1974 došlo k opětovnému navázání diplomatických vztahů se Spolkovou republikou Německo, která si zdejší stavbu zvolila jako své sídlo. Vnitřní mobiliář pochází z velké části z vlastních inventářů v Berlíně. Dnes působí na velvyslanectví kolem 70 zaměstnanců, zhruba 2/3 jsou čeští občané.
Interiéry.
V přízemí se nalézají 4 freskové sály, jejichž autorem je pravděpodobně Jan Jakub Stevense Steinfelse, jehož dědeček Pieter se stal v roce 1594 dvorním malířem císaře Rudolfa II. Fresky krajin jsou namalovány v tehdy módním čínském stylu. Zde se konají pravidelné schůzky pracovníků, malé recepce či jsou tu přijímány návštěvnické skupiny. Jan Jakub je také autorem fresky ve vstupním vestibulu s námětem „Pomíjivosti“. Reprezentativní schodiště do prvního patra je ozdobeno fotografiemi připomínající pohnutý rok 1989, kdy zde občané NDR, kteří chtěli vycestovat na Západ, hledali útočiště. Počet však rychle narůstal a koncem září zde již bylo na 4000 osob. Postele, palandy byly stavěny kde se dalo a tím došlo i určitému poničení např. maleb freskových sálů v přízemí. Nástropní freska schodiště znázorňuje válku a mír: Mars jako bůh války a vlevo od Venuše, uprostřed je pak vyobrazen Mír s palmovou ratolestí v ruce, který se obrací k bohyni války Belloně, která bubnováním vyzývá k boji.
Prvnímu příjímacímu salónku vévodí nástropní malba „Hostina múz“ od neznámého autora. Někteří badatelé ji interpretují jako zobrazení pěti smyslů: sluch (hudba), zrak (zrcadlo, orlice), chuť (košík s ovocem), čich (kytice) a hmat (na ruce sedící pták). Sál dříve pravděpodobně sloužil jako jídelna. Další místností je Krbová místnost, jíž vévodí, stejně jako v sousední Gobelínové, kachlová kamna, která jsou pravděpodobně z doby vzniku paláce. Dáma na obraze je snad bavorskou princeznou Henriettou Adelaidou z Deamance. Z této místnosti lze nakouknout do Malé jídelny.Jak napovídá název pokoje, Gobelínový pokoj zbobí gobelíny zhotovené asi v 16. století v Bruselu „Královna s doprovodem“ a „ Námluvy“ v 17. st. ve Flandrech. Velkou část gobelínů prodal hrabě Jiří Kristián Lobkovice a dnes je najdeme na stěnách Černínského paláce (mj. zdobí vstup do Masarykovi kanceláře). Centrální místností patra je Kupolový sál rozpínající se přes dvě patra s výškou 13,5 m. Poněkud zvláštně prázdně působící kupole vede ke spekulacím, že ji pravděpodobně měla zdobit nástropní malba. Nad dveřmi jsou v medailonech reliéfní scény Heraklových zápasů. Zde koncertoval např. Ludwig van Beethowen 1794 a 1796. Z tohoto sálu lze vyjít na onen památný balkon, ze kterého tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher oznámil 30.9.1989, že mohou vycestovat na Západ: „Přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat….“ zbytek zanikl v jásotu občanů.
Exteriéry.
Barokní zahrady vznikly společně se stavbou paláce a byly koncipovány ve francouzském stylu. V 18.století však dochází k proměně v anglický park, který byl o století později zpřístupněn veřejnosti. V zahradě najdete i skromnější Salu terrenu. Snad nejznámější sochou zahrady je kopie trabanta na 4 nohách „Quo Vadis“ od Davida Černého jako památka na rok 1989, kdy opouštějící Němci nechávali stát v ulicích své trabanty. Doporučujeme si sochu podejít, má zajímavý provokativní detail, o kterém se snad ani mnoho nepíše.
